Zimní setkání v Buštěhradě - nechme děti vzdělávat se

Zajímají nás alternativní vzdělávací projekty, a tak jsme se skrze iniciativu Svoboda učení a jejich listopadovou konferenci dostali až do Buštěhradu. Zimní lednovou sobotu jsme strávili na semináři o demokratické škole Jerusalem Sudbury.

Donum Felix a Jerusalem Sudbury

Sudbury model, kde se děti vzdělávájí samy, bez kontroly dospělých, je zcela odlišný a mnohdy obtížně pochopitelný. Funguje však více než 40 let, a to po celém světě.

Donum Felix je základní škola u buštěhradského rybníka, která pracuje s dětmi na základě důvěry, respektu a svobody. Její zakladatelé kromě vlastní inicitiativy prohlubují své znalosti zkoumáním dalších alternativních projektů a navazují s nimi spolupráci. A tak se stalo, že se v základní škole sešli různí lidé, kteří mají jedno společné. Svým přístupem, povoláním nebo zkušenostmi se nehodí do současného vzdělávacího systému. Jak bylo na setkání řečeno, jsou s ním přímo nekompatibilní.

Setkání zakladatelů Donum Felix, zakladatelky Jerusalem Sudbury, absolventa této školy, jeho matky, několika rodičů i nerodičů, dokumentaristy a mnoha dalších, kteří osobně pocítili strnulost tradičního vzdělávání bylo nabito neskutečnou pozitivní energií.

Zakladatelka Jerusalem Sudbury Eudice Ben Ohr je ženou mnoha tváří. Je dcerou, pětinásobnou matkou, speciální pedagožkou a zakladatelkou celé iniciativy, která se do tohoto projektu před 15 lety zapojila. Umí jednat s lidmi, překonávat překážky, být spojencem, oponentem i průvodcem dětí. Eudice velmi dobře zná své schopnosti a dělá práci, která ji nadevše baví. Důkazem toho je, že dokázala založit demokratickou školu v zemi, kde je všudypřítomný útlak, v zemi jakou je Izrael.

Vznik a fungování Jerusalem Sudbury

Příběh, který vypráví, vypráví s nadšením i se slzami v očích. Žije pro Jerusalem Sudbury a nebojí se otevřeně hovořit i o chybách, kterých se během let dopustila.

Budeme-li hledat začátek iniciativy, nachází se z části v rodičovství a z části v předchozím povolání Eudice. Jako speciální pedagog v tradičních školách jen těžko nacházela zábavné hodiny. Jak sama uvádí, nudila se, nesoustředila a se stejným pocitem se setkávala i u dětí. Následně sledovala zájem svých dětí o vzdělávání a zpozorovala úpadek. Rodič, který vidí ono klesající nadšení a vzrůstající nezájem u svého dítěte má několik možností. Může se pokusit najít ve svém okolí vyhovující školu přístupnou individualitě (některé rodiny se kvůli tomu skutečně stěhují), učit dítě doma a nebo jako mnoho rodičů situaci nijak neřešit a přijmout tento stav jako běžný. Je tu však ještě jedna možnost, která se i pro Eudice stala tou pravou cestou, a to založit vlastní školu.

Zpočátku nebylo zřejmé, že se bude jednat právě o Sudbury model. Eudice se spolu s dalšími pěti zakladateli scházeli nad myšlenkou demokratické alternativy celkem dva roky, nežli se jim podařilo zformovat ucelený projekt. Během této doby se i samotné jádro iniciativy v různé míře rozpadalo a znovu formovalo. Překážky v podobě konkrétního směřování školy, náboženské slučitelnosti a oficiálních náležitostí byly překonány. Sama Eudice dodává, že při jakémkoli projektu je nutné udržet neměnnou filozofii. Každá iniciativa svou energií naláká příznivce, je však nutné držet se původního záměru a neztratit identitu přizpůsobováním.

Fungování školy záviselo samozřejmě na rozdělení odpovědnosti, dle schopností každého člena. Eudice přiznává, že její důvod k založení školy byl v jisté chvíli ryze sobecký, tvořila školu pro své děti. Podařilo se jí to a Jerusalem Sudbury je jednou z nejuznávanějších škol tohoto typu.

Samotné fungování jeruzalémské školy je snad ještě o něco pozoruhodnější než její založení. Škola funguje na základě amerického modelu Sudbury Valley, který existuje již více než 40 let. Podstatou tohoto modelu je princip, dle kterého není nutné děti organizovaně vzdělávát, jelikož oni se zcela přirozeně vzdělávájí samy. Pokud tedy chápeme vzdělávání jako přípravu na budoucnost a odpovědný život, je nutné nechat děti tento skutečný život žít se vším co přináší, a to včetně obtížných rozhodnutí.

Sama zakladatelka JS často hovoří o důvěře, o právu dětí na svobodu a o odpovědnosti. Zdůrazňuje však nezbytnost bezpečí v komunitě a tedy nutnost pravidel. Narozdíl od jiných zařízení však tato pravidla nevznikají nijak uměle, jsou stanovena na společných zasedáních, která se konají každý týden a řeší vše, co kterýkoli jedinec uzná za vhodné. Na těchto jednáních se tvoří pravidla soužití a formou přímé demokracie se o nich hlasuje. Každý student ve věku od 5 do 18 let i zaměstnanec školy mají jeden hlas. Kromě vzniku různých nařízení se výbor zabývá také jejich porušováním. V praxi je tedy možné podat žalobu za nedodržování těchto pravidel, o které se pak veřejně jedná. Každý v Jerusalem Sudbury si zodpovídá za své jednání a může se v případě žaloby obhajovat. Tento koncept vede k zajímavým debatám a výsledkům. Společné uvažování o změnách posiluje komunitu, která však nikoho nehodnotí, jen staví zrcadlo. Umožňuje také samostatně pochopit situaci a vědomě se ujmout řešení. Pokud však není řešení viditelné může se komunita shodnout na nápravném dvoudenním vyloučení ze školy. Tuto situaci velmi dobře zná Netanel Maeir (absolvent), který stál před výborem více než stopadesátkrát. „Stále jsem porušoval pravidla, až když mi jednoho dne řekli, že soužití se mnou je nepříjemné a byl jsem vyloučen, uvědomil jsem si, jak moc chci ve škole zůstat a změnil jsem své chování.“

Netanelův příběh shnuje jeho matka a její vyprávění je až dojemné. Ukazuje příběh veselého hravého dítěte, kterému ve škole odebrali nadšení ze zkoumání věcí kolem sebe. Adina jako matka byla poslána ke školnímu psychologovi, jelikož chtěla pro své dítě hravější formu výuky. Následkem toho se objevily obavy, zda Netanela dobře vychovala. Pochybovala o sobě a svém postoji ke vzdělání, který nebyl shodný s běžným izraelským systémem. Je vždy snadné říci, nehodíte se nám, měli byste přehodnotit svůj postoj. Adine však zjistila, že chce pro své dítě víc, než systém nabízí. Jerusalem Sudbury byla na začátku svého působení škola bez záruk, poskytla však Netanelovi tolik potřebnou volnost a Adine umožnila zaměřit se skrze studium sama na sebe a lépe poznat nový směr, který se jim nabízel. Jak Eudice sama upozorňuje, právě spolupráce s rodiči, je důležitá a často velmi složitá. Někteří jsou naštvaní a zklamaní a práce s nimi vyžaduje mnoho trpělivosti. S dětmi je to podobné, ani tento svobodný model není pro každého. Ale i zjištění, že jedinec neunese tolik svobody a potřebuje režim, je pro dítě přínosem a důležitou informací pro budoucí život.

Respekt, důvěra a svoboda

Pokud jste překvapeni nebo zaskočeni, chápeme, naše první pocity byly podobné. Ano, jedná se o velmi specifickou formu vzdělávání, ve které nenajdete učitele ani povinnou docházku. Najdete však bezpečnou komunitu, která nehodnotí, oslavuje úspěchy, podporuje každého v případě neúspěchu a vede ho na cestě k sebepoznání. Objevíte zde nezávislé děti, které řídí svůj život, respektují ostatní a navzájem se učí.

Chtějí chodit do Jerusalem Sudbury, a to kvůli sobě, ne kvůli rozhodnutí rodičů. 

Hrdě čelí obavám okolí o jejich budoucnost, ale jejich touha je motivuje a ve škole skutečně nachází samy sebe. Tradiční systém naučil mnohé z nás učit se pro někoho. Víme, co potěší rodiče nebo učitele, ale tápeme pokud jde o nás samé. V demokratické škole je to jinak, jedinec je tu na prvním místě. Ze školy se tak stalo oblíbené místo, a tak si děti dokonce prosadily delší provozní dobu. Mají flexibilní docházku a jsou schopné nést i takto velkou zodpovědnost. Ve svobodném vzdělávání uspějí i ti, kteří v tradiční škole neobstáli.

Doufáme, že svobodné vzdělávání osloví a uchvátí i další nadšence a tradiční systém vzdělávání bude brzy jen odstrašující ukázkou z minulosti.